Doom metal je žánrem, který z hlediska dynamiky hudebního vývoje nepatřil a nepatří mezi ty progresivněji laděné a skutečně převratných či pozoruhodných nahrávek, jenž by rozčeřily jeho poněkud stojaté vody, není příliš. V podstatě by se dalo říci, že skutečně novátorský přístup v této oblasti se v posledních letech uplatňuje spíše na pomezí žánrů a v rámci jejich fúzí. Nicméně i přes tato tvrzení zde zůstává prostor pro zajímavé a dostatečně poutavě pojaté nahrávky, které sice ve většině případů skutečně neoplývají ničím výrazně novým či neslyšeným a mnohdy se mohou vyznačovat jistým stupněm konvenčnosti, stejně tak se ale jejich tvůrci zpravidla do role novátorů samozvaně nepasují.

Dovolím si tvrdit, že poslední větu předchozího odstavce splňují SATURNUS téměř do puntíku. Představíte-li si totiž něco jako "střední proud" dnešního doom metalového žánru, pak jsou Dánové vedle ostatních jmen těmi (za všechny např. SWALLOW THE SUN, SHAPE OF DESPAIR, DRACONIAN), kteří do této neohrabané škatulky poměrně přesně zapadají. V protikladu k názvu alba se ovšem jimi předestíraná hudba nepohybuje v intencích sebevražedné deprese a krajních nihilistických polohách, ale opírá se spíše o jemnou, rozvláčnou melancholii, která vás neznatelně obestře a ukolébá do stavu posmutnělé rozjímavosti. Nahrávka, jenž pojmenováním odkazuje k próze Paola Coelha, tak pokračuje relativně přímočarými cestami v trendu, který si kapela v druhé polovině 90. let nastolila. Ve srovnání s deskou „Martyre“, jenž svého času citovala průkopníky ostrovní scény PARADISE LOST, se naproti tomu „Veronika Decides To Die“ prezentuje jako osobitěji pojatý a do stran rozprostřený hudební mikrokosmos, který, ačkoliv „ctí“ všechny svébytné atributy žánru, se přesto v některých rovinách vymyká a mnohé mantinely ku prospěchu věci překračuje či zcela míjí.

Přestože SATURNUS, podobně jako mnozí další, staví alespoň částečně na repetici motivů, nemusí to nutně znamenat rezignaci na vynalézavost a proměnlivost. Tyto vlastnosti hudebníci naštěstí nepostrádají. To ostatně potvrzuje hned první „I Long“ jako patrně nejvíce typický zástupce žánru, jejíž pochodový rytmus postupně směřuje k umně vygradovanému závěru. Kapela se ve většině případů vyhýbá hrubé, neřízené distorzi a jednoduchosti motivů, jimiž by umlčela prázdnotu, a své síly upíná – dle mého názoru dosti zdařile – k silným melodiím, díky jejichž zpracování dovádí některé skladby takřka k rockové jemnosti a do načrtnuté soumračné krajiny nakonec vnáší paprsky hřejivého tepla. To je také jedna z hlavních deviz SATURNUS – v postupném rozvíjení silných melodických celků, které dokáží i v téměř desetiminutových skladbách velmi hezky variovat, stojí kapela pevně v kramflecích. „Veronika Decides To Die“ se již od prvních tónů představuje jako velmi přístupná nahrávka, k čemuž jí také značně dopomáhá uhlazená a čitelná, přesto hutná produkce z dílny Flemminga Rasmussena, mimo jiné odpovědného za raná alba veteránů METALLICA. Na druhou stranu nepostrádá cit pro vkusnost, díky čemuž skladby nesklouzávají k úsměvně sladkobolné patetičnosti.

Rozvláčné melancholické rozjímaní v podání SATURNUS není špatnou alternativou. Přestože vám „Veronika Decides To Die“ může zpočátku již mnohé známé upomínat a drobným, dnes již historickým reminiscencím se patrně nevyhnete (vedle zmíněných např. také letmé doteky ANATHEMY či někdejších FLOWING TEARS & WITHERED FLOWERS), i tentokrát, a po relativně dlouhé odmlce, přišli Dánové s nahrávkou, která se jak po obsahové, tak i formální stránce nemá vůbec zač stydět.